13. 9. 2022

Evropská komise vymyslela tzv. zákon o svobodě médií

Bez svobodného tisku

Evropská komise vymyslela „zákon o svobodě médií“.
Bohužel, se svobodou tisku nemá mnoho společného. Právě naopak.

Autor: Michael Hanfeld

Úsilí Evropské komise prosazovat svobodu tisku v EU je docela udivující. Předkládá jeden mediální zákon za druhým, zaštiťuje se v nich ochranou svobody projevu a svobody tisku, ale čím více jich bude, tím méně svobody zůstane.

To platilo pro zákon o digitálních službách (DSA), který ukládá digitálním platformám povinnosti, které se již dlouho vztahují na všechny ostatní v EU, ale otevírá jim zadní vrátka velká jako vrata do stodoly. Ještě více to platí pro grandiózní „zákon o svobodě médií” označovaný jako “European Media Freedom Act“, který je koncipován jako nařízení, aby měla EU úplnou kontrolu. Členské státy EU se nařízení musí podřídit přímo pod suverenitou Evropské komise. Rozkazy přicházejí z Bruselu, členské státy se vzdávají vlastní suverenity a evropský mediální orgán rozhoduje o blahobytu a bídě svobody tisku. Jako celek to má přednost před základními zákony a samozřejmě v jemnějších bodech. Projekt EU přichází jako obvykle jako nájezdník ze zadní místnosti. Kolegium eurokomisařů o tom údajně rozhodne zítra, aniž by se návrh zákona dostal na veřejnost. Bylo to "uniklo".

Na první pohled vypadají široké obrysy evropského nařízení celkem dobře: Média mají být chráněna před přístupem státu, „uživatelé“ mají dostat více práv. Komise, především komisař pro vnitřní trh Thierry Breton, má pravděpodobně na mysli situaci v Maďarsku, Polsku nebo Francii. V Maďarsku a Polsku si vlády dovolují masivní zásahy do mediálního prostředí; ve Francii velcí průmyslníci skoupili tisk a používají jej jako nástroj moci. Obsáhnout toto je ušlechtilá snaha. Jenže obecné odůvodnění Evropské komise je plné děr. Nařízení je podle ní nezbytné k zaručení svobody podnikání mediálních společností na vnitřním trhu. Na svobodu tisku je tedy potřeba uplatnit tržní regulaci.

Do toho zapadá, že „zákon o svobodě médií“ nezná definici přesného postavení vydavatele. Vždy se v něm mluví o nějakých „majitelích“ nebo “vlastnících médií”. Jejich práva jsou masivně omezována, vytváření obsahu musí předat pod kontrolu redakcí. Z pohledu novinářů je to možná potěšující zpráva, ale pro vydavatele v jejich hlavní profesi – a ti nejen v Německu, ale v celé Evropě koneckonců existují – pro ně to znamená, že už nemají do obsahu jejich novin a časopisů co mluvit. Evropské asociace vydavatelů časopisů a novin (EMMA / ENPA) to pochopitelně rozčiluje. Zákon ničí svobodu tisku, píší tato profesní uskupení, protože „ideální, ekonomickou a právní odpovědnost za celou tiskovou publikaci nakonec nesou vždy pouze vydavatelé“. Asociace rovněž považují projekt EU za „regulaci svobody médií“, protože staví svobodný tisk pod dohled evropské mediální autority. „Důvod pro další harmonizaci mediálního práva na úrovni EU ve prospěch silnější kontroly ze strany mediálního orgánu nebo nepřímo ze strany Evropské komise“ není „zřejmý“. Plánovaná „komise pro mediální služby” spíše „živí obavy ze snahy o politické přivlastnění si médií“.

Toto je jádro věci. Evropská komise říká, že chce chránit média před členkými státy a dává je pod dohled superstátu EU. Ten druhý orgán – a to už dobře známe z jiných mediálních zákonů - dává digitálním platformám právo blokovat šíření obsahu i u legálních tiskových publikací, zdůrazňuje sice důležitost veřejnoprávního vysílání a jeho "dostatečné" financování, ale nepochopil, co je to vlastně svobodný tisk a jak velký je jeho význam pro demokracii.